ZIMA 2008 - 2009
Zima bohužel patří k období, kdy se většinou nic moc neděje. Je to dílem vina počasí, dílem vina krátkých dní a hlavně – je zima. Myslím zima ne jako roční období, ale jako stav.
Proto taky ani nic moc nepřibývá na náš webík. Dalo by se říct, že i na něm je zima.
Abychom překlenuli alespoň trošku hluché období, v naši fotogalerii je pár foteček ze tří akcí, na kterých jsme byli.
Jen na vysvětlenou chci dodat, že já osobně mám zimu hrozitánsky rád. Hlavně, když je hodně sněhu i tady u nás. Běhání v hlubokém sněhu je pro mě největší blaho. A čím víc toho sněhu, tím větší radost z toho řádění mám. A když se k tomu řádění ještě přidají holky Ticháčkovic a Rony, tak to už nevím, co je na světě lepšího. Snad už jen běhání za střapečkem – samozřejmě nejlépe ve sněhu. To už je pak dokonalost sama.
Ale zpátky do reality.
Nejprve to bylo běhání ve Frenštátě. To se konalo v rámci úplně první (a podle úspěchu a spokojenosti účastníků soudě, určitě ne poslední) víkendové akcičky nového běhacího společenstva s názvem Český pes. Ve Frenštátě se běhalo přímo v areálu známého jezdeckého klubu. Já tam v životě nikdy nebyl, ale Katka si vzpomněla, že tam před mnoha lety kdysi byla. Mluvila něco o nějakém bassetovi Aronovi, námluvách, štěňatech a o své ségře Miládce. Podle nadšení to byly vzpomínky asi hodně příjemné, i když já vlastně vůbec nevím o co šlo. Ale ono je to celkem jedno, protože důležité bylo, že se tam běhalo úplně skvěle a moc se mi tam líbilo.
Ten den jsem vystřihl dva úplně ukázkové běhy – žádné nadbíhání, rychlost jako vítr a nadšení velké jako barák. Chválila mě Katka, Kuba, Jana i Matouš. To ještě netušili, že tohle bude zase na dlouho poslední vydařený běh. Naštěstí Katce a Kubovi nevadí, že teď už běhám jen jako protřelý zrzoun, a na akce mě berou i přesto, že moje provedení není moc oku lahodící.
První běh jsem běžel s malou (no malou .... ) vlkodaví holčičkou. Já si dal celý kurz úplně vzorově, zato šedivka si to teda pěkně zkrátila. Ale to vůbec neva, já si to užil i tak .. Já tak nějak k pronásledování střapečku nikoho moc nepotřebuji. Vystačím si celkem sám. Proto jsem taky druhý běh běžel sólo. To bylo bájo ....
V Beskydech to bylo krásné. Moc se mi tam líbilo. A to i přesto, že po cestě tam i zpět v autě mi bylo zase děsně špatně a Katka si mě málem musela vzít na klín, abych to trošku líp zvládnul. Jsem já to ale nešťastný kluk. Snad se mnou brzy něco udělají, aby se mi cestovalo pohodověji. Kdo to má vydržet, když se s ním celé auto houpe, jsem z toho strachy bez sebe, do huběnky se mi ženou sliny a žaludek mám jako na vodě. To se pak nemůže jeden divit, že dělám všechno pro to, abych se dostal z auta ven. A třeba ještě dřív, než dojedeme na místo určení. A třeba i za jízdy. A třeba i otevřeným okýnkem. Jenže Katka s Kubou mi koupili nový postroj do auta, a vymysleli nový způsob přivázání. Takže sice mám možnost pohybu, ale nemůžu se dostat k oknu tak, abych si ho jakkoliv otevřel. O vyskočení oknem ven už nemůže být ani řeč. Přiznám se ale, že to stejně občas zkouším, jestli náhodou někde něco nepřehlédli ...
Další akcičkou bylo další premiérové běhání – tentokrát v Karviné. To už byla velká zima a spousty sněhu. I v Karviné jsem cítil poblíž dráhy koníčky – byli jsme totiž zase blízko jízdárny – jmenuje se to tam Dvůr Olšiny. Napřed jsem si myslel, že jedeme na návštěvu k tetě Miládce. Miládka je sestra Katky a už jsem jednou byl u ní doma. (To bylo když Kuba hrál v Karviné hokej a nám se nechtělo sedět doma a tak jsem jeli na návštěvu. Teta je moc fajn – pořád se se mnou chtěla mazlit. Vůbec se mně nebála a bylo na ní vidět, že nám pejskům moc dobře rozumí. )
Jenže jsme k tetě nejeli , ale i tak to bylo fajn. Bylo tam spoustu nových pejsků, které jsem nikdy neviděl a snad ani jednoho jsem neznal. Když byla už přeci jen zima i mně, šli jsme s Kubou do auta a tam jsme se mazlením pořádně zahřívali. Pak jsem přišel na řadu .... ovšem to, co jsem předvedl moc slavné nebylo. Čekalo se ode mně, že začátečníkům ukážu, jak se to běhá. A podle toho, jak jsem vzorně běhal ve Frenštátě to bylo i reálné. Jenže lidičky míní, a zrzavé hlavy jejich soudy hezky zostra mění. To co jsem předvedl snad ani nebyl coursingový běh. Byla to frajeřina. Jediné co stálo zato byl kill.
No a protože Kuba spěchal na zápas, neměl jsem možnost to v druhém kole napravit. Tak snad někdy příště.
No a třetí akcička bylo už tradičně povánoční běhání v Rudné s MSC. Protože přijela na Vánoce i Terezka s Obískem, jeli jsme do naší milované Rudné dvakrát. V sobotu 27.12. jsme jeli s Laďkou a Ronýskem. V autě na mě čekalo jedno velké překvapení – bylo opravdu mega velké .... byla to kennela, do které mě strčili, aby mi prý nebylo tak špatně. A jak už jsem před chvílí konstatoval: Katka míní a já měním. Měl jsem v kennele takový strach, že jsem provřískal celou cestu až do Rudné. Hele, nejsem žádný mstivý poťouchlý kluk, ale když v té kennele bylo tak hnusně, tak jsem jim to cestování musel taky pěkně zhnusit. Myslím, že se povedlo ...
Ještěže po vystoupení z auta hned zapomenu, jak je to tam hnusné, a vždycky mě taky čekají jen samé pěkné věci. Příroda, pesani, lidičky a hlavně ten můj brouček igelitový červeno-bílý, který tak nádherně sviští na sněhu.
Že jsme na správném místě a ve správnou dobu se pozná podle toho, že už z dálky je slyšet psí kluky a holky, jak nedočkavě vřískají a užuž chtějí běžet, aby si toho miláčka chytili. I tentokrát jsme neomylně šli za psím štěkotem a radostným kvílením.
Běhání ve sněhu zbožňuju – to už jsem vlastně psal – takže nám nic nebránilo, abychom si to všichni krásně užívali. Pejsků nebylo přihlášených moc a tak to šlo hezky rychle a za dvě hodinky jsme měli odběhnuto i druhé kolo. Na chvíli jsme šli do penzionku se ohřát a pak už jsme zas tím hnusným autem a v té odporné kennele jeli domů. Jelikož jsem kluk zrzavá, proklatě chytrý a inteligentní, brzy jsem přišel na to, jak se otvírají dvířka od té odporné přepravky. Jenže holky – Laďka s Katkou – nejsou taky žádné ořezávátka a tak po krátké přestávce, kdy jsme spolu trošku bojovali mě nasáčkovaly zpátky do té plastové hrůzy. Potom se mi už nepodařilo dvířka otevřít a tak jsme za stálého srdcervoucího kvílení a řevu absolvovali cestu zpátky. Myslím, že holky jsou rády, jak máme Rudnou blízko a že cesta netrvala dlouho.
Nevím, že někteří lidi se nechtějí poučit ze svých chyb a je třeba jim některé věci opakovat několikrát, aby pochopili, že jednomu se fakt v tom hnusném plastovém domečku nelíbí a proto je třeba s tím něco udělat.
Na cestu v pondělí do Rudné jsme tentokrát brali Obíska s Terkou. A hlavně jel s námi můj milovaný Kuba. Byl jsem moc rád, že ho zase vidím a že můj milovaný Guru jede s námi. Jaké ale bylo moje zklamání, když mě ten můj Bůh začal nutit, abych si naskočil do té nové boudy. Copak už všichni dočista ztratili rozum ?? Co už mám udělat aby pochopili, že tudy cesta nevede ?? No a protože si ani tentokrát nedali říct, začal jsem pro jistotu se řvaním už za první zatáčkou. Chtěli to vylepšit tím, že si vedle kennely sedla Terezka s Obískem. Nepomohlo. Terka mi pak strkala pod nos moje oblíbené pacinky, pro které jsem ochotný udělat i kotrmelec, ale ani ty mě nezajímaly. V té hrůze a v tom příšerném strachu jsem vůbec nic nevnímal. Jen svůj strach, jenom to, jak je mi špatně a jenom to, že třeba vřískotem ten strach a ten houpající se žaludek nějak oblbnu. Natlačil jsem se do rohu kennely a tam jsem si hezky pěkně nahlas kvílel a slintal pod nohy. Tak jestli tohle jim už nestačí, tak pak už fakt nevím, co to se mnou doma žije za natvrdlé lidi.
Naštěstí jsme celkem rychle dorazili do Rudné a tam jsem zase úplně zapomněl na tu šedomodrou hrůzu.
Podle fotek je poznat, že to bylo zase moc fajn. Všechno klapalo jako na drátkách a stihli jsme dokonce i třetí kolektivní běh. Vypustili nás najednou asi
Jenže on je malý hamoun a o svůj střapeček se s nikým dělit nebude. Tak jako já ...
Bohužel i tohle běhání skončilo a tak jsme šli na chvíli do penzionu. Tam jsme se chvíli zahřáli a pak jsme se vydali na cestu zpátky.
Naštěstí jim došlo, že jízda v přepravce není pro mě skutečně nic příjemného a tak do ní strčili Obíska. Ten kluk tam zalehl a chrněl spokojeně celou cestu. Tohle nechápu. Asi má to štěstí, že mu v autě není špatně a tak si to takhle bezva užívá.
No, a tahle akce byla nejen poslední v roce 2008, ale také na dlouho poslední v Rudné vůbec. Doufám jen, že se tam po čase snad zase vrátíme a zaběháme si tam.
Teď je konec února a ještě si nějaký ten týden budu muset na běhání za střapečkem počkat. Všude je teď mokro, u nás už sníh není a tak to není nic veselého ani pro oko ani pro tlapky. Takže budu čekat, až sluníčko všechno pořádně vysuší a bude tepleji.
Máme v plánu se letos účastnit akcí nejen MSC ale také akcí Českého psa.
Doufám, že si to letos budu zase stejně užívat jako loni.
S vámi všemi se těším na viděnou .....