Saranga Sprint 2010
Už dlouho jsme na náš webík nic nepřipsali.
Nejspíš je to tím, že se posledního půl roku u nás nic moc neděje.
Letošní počasí nějak nepřeje ani coursingu, takže nějak není o čem psát.
Toto naše mlčení měla prolomit skvělá reportáž ze Saranga Sprintu, na který se Katka vždycky děsně těší. Má pro to hodně důvodů:
hemží se to tam zrzkama,
přijede tam spousta známých lidí a kámošů,
rovinka je přeci jen záležitost nevšední,
rozdávají se tam bezva ceny,
vždycky tam je bezva atmosféra.
Letos měla ještě o jeden důvod víc: brali jsme s sebou naviják a Kuba se tak podílel na hladkém průběhu závodu. Nová baterka, kterou jsme pořídili se osvědčila, a taky naviják Made by Taylor šlapal jako po másle.
Vyšlo i počasí – až na jednu krátkou přeháňku to bylo bezva. Konečně jsme nemokli v autě a závod se nemusel přerušovat. Všechno šlo jak na drátkách – začalo se běhat něco po 10. hodině, a skončilo se kolem 13.00. Ukázalo se, že tři navijáky byly bezva nápad, protože se závod tím hodně urychlil. Nebyly žádné prostoje, pesani se skvěle zaběhali.
Měli jsme s sebou naši novou zelenou megaboudu – prý je to vteřinový stan Quechua, ale pro mě je to bouda. Když pršelo, mohl jsem se schovat, aby mi náhodou nějaká kapka nespadla na čenich. Jako správný RR vím, že pršení je smrtelně nebezpečné, a že my, ridgebackové můžeme na pršení stejně jako na morkou trávu umřít. Pěkně jsem si v boudě hověl, nefoukalo tam na mě a byl jsem hezky v suchu. Když vysvitlo sluníčko, tak jsme si zase hezky hověli na trávě a já pozoroval cvrkot.
Potkal jsem tam i svou milovanou Ronju, které jsem dokonce mohl ukázat, jak umím vyskočit na balík slámy a být tam, kde ona. To se mi moc líbilo.
Všechno by bylo fajn, jen kdybych já, hlava zrzavá, věděl, proč jsme tam přijeli. Kdybych já aspoň tušil, co mám dělat !! Na startu jsem si snad na pár vteřin vzpomněl – vřískal jsem na motorku jako obvykle. Ale pak cvak, prásk – a NIC !!!! Ne, že by jako nic, ale totálně NIC !!! Cosi se přede mnou plazilo rychle po zemi, ale rychle to fičelo, takže jsem se o to nezajímal. Asi to tam nebylo pro mě. Ještěže ten Kuba běžel se mnou. Bylo to jako když se někdy venku spolu proháníme. Kuba běžel, já kousek před ním, ale ne moc rychle, aby si nemyslel, že je pomalejší. Jsem děsně chytrý a tak vím, že mu musím dělat sem tam kašpárka, aby si myslel, jak bezvadnou má ještě fyzičku. Trochu jsem ho ale pozlobil: po pár metrech jsem se provokativně vyčůral. To jsem asi neměl, on při běhání taky nečůrá. No, příště se polepším.
No a tak jsme si spolu trošku zaběhali. Ale Kuba se tentokrát tak nesmál, jako když spolu řádíme. Nevím. Že by kvůli tomu čůrání ?? Už taky nerozumí žádné srandě.
Ale musel být hodně naštvaný, protože pak s námi nešel k boudě, ale odešel někam pryč a půl dne jsem ho neviděl.
No a po tom krátkém rozptýlení jsme šli s Katkou k boudě a tam jsem se hezky uvelebil a hlídal. Jak jsem tam tak hlídal, přišel jsem na to, co my tam vlastně děláme: já si tam přijel s Kubou pohrát na běhání a párkrát jsem si vyskočil na balík slámy. Ale proč jsme kvůli tomu museli jet 90 km tam a 90 km zpátky, to nevím. Asi proto, abych si užil zatemněná okna v té naší pojízdné boudě, co má kola.
No, bylo to o něco lepší než výlet na Kokořín .......
Tak snad pro mě příště Katka s Kubou vymyslí nějakou smysluplnější zábavu.