... a nastalo jaro 2009

Pro všechny to znamená začátek něčeho nového.

Pro mě vlastně taky začalo něco nového.

V dubnu jsme poprvé jeli za jednou paní doktorkou. Prý proto, aby mi pomohla nebát se v autě. Byla moc moc hodná.  Vůbec jí nevadilo, že jsem jí tam šmejdil po ordinaci a sem tam jsem jí olízl nos. Tohle cizím lidem nedělám. Ale ona je nějaká jiná. Asi jsem z ní cítil, že je to ta správná osoba, která mi může pomoct.

Nejprve si hodně dlouho povídala s Katkou i Kubou.

Potom jsem si musel sednout kousek od ní a paní doktorka mě měřila nějakým přístrojem. Vůbec jsem o tom nevěděl, protože to nebolelo, nic mi to nedělalo.  No a pak si zase dlouho povídali. Domů jsme dojeli až za tmy a já byl unavený jako kotě.

Od toho dne jsem dostával nějaké malé kuličky a mělo se pozorovat, co to se mnou dělá.  Já teda nikoho nepozoroval, ale pomaličku jsem cítil, že v autě už to není taková velká hrůza. Sice to trvalo dlouho  - asi dva měsíce – ale přeci jen se to zlepšovalo.  Sice se to ještě občas nedalo vydržet, ale už to nebylo pokaždé a nebylo to tak hrozné.

Dokonce to na mě působí i při bouřce a když venku něco bouchá. Sice se ještě bojím, ale už nejsem hrůzou bez sebe, už nemám tak bezduchý výraz, už nemám oči navrch hlavy, už dokonce vnímám, když se mnou někdo mluví, netřesu se hrůzou a celkem v klidu dýchám.  Sice se ještě přilepím na někoho, kdo je nejblíž, ale když už je toho moc a dostanu povel „na místo“, jdu si lehnout na svou válendu a dokonce i občas usnu.

Takže přeci jen jsem věděl, proč jí ten nos olizuju.  Věděl jsem, že mi opravdu pomůže.

A tohle jaro bylo zvláštní ještě něčím.

Začali jsme jezdit běhat do Albrechtic – kousek od Havířova a Těrlické přehrady.  Je to tam moc pěkné, je to nové a jiné.  Okolí a prostředí mě ani tak nezajímá, důležité pro mě je, že se tam bezva běhá za střapečkem. Tam jsem poznal RONJU !!  Ta vám krásně voněla !!! A kolik se kolem ní točilo psích kluků !!  Já taky.  Je vidět, že Janka zná moc dobře psí duši, protože mě na jeden běh dala s Ronjou.  Chtěl jsem zrzce ukázat, jak běhají chlapi a jak krásně umějí ulovit střapeček. Ale co to ???  Když jsme dobíhali do killu, přestal mě najednou střapeček zajímat a o to víc mě začala přitahovat Ronja.

Jak to dopadlo ???

No, z pohledu coursingového závodníka děsně. Ale z pohledu psího kluka v nejlepších letech a heterosexuálně orientovaného vlastně normálně.  Dal jsem přednost zrzečce.  Pořádně jsem si ji očichával a olizoval, zatímco ONA  killovala. (můj úlet zdokumentovala WAMI na fotkách, takže se mrkněte, že jsem si to nevymyslel). Bylo to poprvé v mém životě, kdy lovecký pud dostal na prdel od pudu rozmnožovacího .....  bohužel z toho ale nic nebylo, páč tam byla spousta lidí a navíc RONJA už měla ty nejlepší dny za sebou. Takže čím víc jsem se na ni lepil, tím víc mě odháněla. To už tak psí holky dělají, když zrovna nemají své dny.

Po doběhnutí už se mnou nic nebylo. Pořád jsem chtěl za RONJOU a svým kňučením jsem Katce i Kubovi lezl na nervy. 

Bohužel jsme museli po tomhle běhu odjet protože Kuba někam spěchal. Stejně si ale myslím, že jsme odjeli proto, že jsem byl z RONJI celý zfamfrnělý a úplně mimo sebe.

Ten den jsme si ale bezva užili, protože dopoledne jsme se byli podívat na vodní záchranářské pejsky. Učili se nebát se vody, skákat z člunu do vody, přinášet aport z vody a ještě hodně dalších úkolů.

Bylo to moc zajímavé hlavně  proto, že takové množství vody jsem ještě nikdy neviděl. Voda byla kam oko dohlédlo.  Obdivoval jsem ty pejsky, že do ní tak odvážně skákali.

Na břehu měli postavené i překážky agility. Bylo tam áčko, slalomové tyčky, houpačku  a dva tunely.  Těch jsem se děsně bál – byly to takové černé díry, které někam vedly. No a jak já jsem takový posera, tak jsem samozřejmě odmítl do tunelu vlézt. Pak ale přišel k nám Matouš od Janky, Montyho a Badíka.  To je ten bezva kluk, který dělá ty skvělé fotky z běhání.

Poradil Katce a Kubovi, že mi mají tunel zkrátit a pak postupně prodlužovat. A tak se stalo, že jsem asi po 10-ti minutách probíhal  tunel už jako zdatný agilliťák.  Největší radost jsem měl, když jsem na konci tunelu našel Kubu a mohl se s ním pořádně přivítat.  Skákal jsem jako klokan, celý šťastný, že jsem tu černou díru zvládl !!! 

Ronju jsem pak potkával častěji a už jsem z ní naštěstí nebyl tak odbouraný.  Už to pro mě byla zase bezva holka, se kterou by bylo fajn si hrát. Jenže asi mi nemůže   zapomenout, jak jsem ji v Albrechticích otravoval a tak je na mě kapánek neurvalá. Ale to mi nevadí, aspoň vím, že je to zrzka s osobností a vlastním názorem.