JE MI 8 LET
Když náš starý a nemocný basset Max odešel přes duhový most, postihl celou naši rodinku velký žal a smutek. Určitě všichni znáte ten pocit, kdy si vyčítáte, jestli jste neměli s euthanásií ještě počkat. Třeba by se stal zázrak a váš psí miláček, který byl nevyléčitelně nemocný a navíc měl už odžito spoustu let, se uzdraví a nějakou dobu by vám ještě dělal radost. Jenže pak vidíte ve snech ty smutné oči, slyšíte jeho neustálý kašel, vzpomenete si, jak uprostřed noci zabloudil v bytě, kde žil víc než 12 a půl roku a neuměl se z předsíně vrátit zpátky do ložnice. Rakovina je hnusná …
Po nějaké době sami sobě vysvětlíte, že jste pro něj udělali to nejlepší, co v dané situaci udělat šlo.
Když jsem asi rok a půl po Maxově odchodu na něj vzpomínala už jen s úsměvem, a pominul všudy- a vždypřítomný smutek, zjistila jsem, že místo po něm bylo už dostatečně dlouho prázdné. Začala jsem na internetu vyhledávat diskuze o nejideálnějším psovi, který by se mi líbil. Možností bylo několik: labrador, bullteriér, velký královský pudl, německá doga, …. Jenže pak jsem někde náhodou narazila na články o ridgebacích. V té době byla obliba tohoto plemene u nás na vzestupu a tak přibývalo zmínek o těchto krásných psech. Věděla jsem, že chci psa s vlastním názorem. Nechci otroka, který pro mě i do ohně skočí. Nechci psa malého, ale tak akorát velkého, aby bylo jasno, že je to prostě pes.
Po nějaké době jsem poznala osobně ridgebačí fenku, která mě prostě dostala. Lucky byla ta, která definitivně ukončila mou fázi hledání a rozhodování a zahájila tak fázi uskutečňování. Nejprve se moje rozhodnutí o pořízení nového psího kámoše setkalo s rezolutním „NE“ mého muže, ale časem se hrany obrousily a já našla v časopise PPČ několik inzerátů o volných štěňatech s PP. Asi až na pátý pokus jsem našla chovatelku, která netrvala na výstavní a chovatelské kariéře, která by cenou za štěně nechtěla zruinovat náš domácí rozpočet, a která očividně svá štěňata nerozdávala jako housky na krámě. Slovo dalo slovo a my si na 25.výročí svatby jeli pro našeho zrzouna.
Od té doby vím, že RR jsou ta nejkrásnější stvoření na světě. Nejen svým vzhledem, ale především svou duší.
Když se z kenely vyřítila zrzavá šmouha, která mi olízala celý obličej a svýma jehličkami mi do nosu udělala málem třetí dírku, byla jsem na vrcholu radosti a blaha. Při předávání nezbytných informací od chovatelky jsem prcka nepustila z náručí a jemu se u mě evidentně taky moc líbilo. Měla jsem v té chvíli srdce plné radosti a náruč plnou zrzavého štěstí.
Protože pes ridgebaččího formátu není žádný povaleč, hledala jsem pro něj nějaký zdroj zábavy a povyražení. Nejprve vyrůstal vlivem naší rodinné situace sám jako sólista. Pak jsme ale našli bezvadnou zábavu – coursing. To mu bylo něco málo přes 10 měsíců. Poprvé to bylo v Otrokovicích s Barčou a Karlosem. Tam jsme poznali, že mu chybí slušné vychování , a že jeho socializace je … vlastně vůbec neexistuje. Takže dalším krokem bylo hledání vhodného cvičáku, kde se neuplatňují svazarmovské metody. Bylo to v té době dost těžké. Ale přeci jen se našla Magda !!! Rozjížděla v té době pravidelné cvičáky nedaleko od Komárova a díky Kubovi jsme začali pracovat na Adískově výchově a výcviku. Nikdy nebudu schopná dost poděkovat Kubovi za jeho toleranci a ochotu vzdát se pohodlí o víkendu a jezdit na cvičák pracovat s Adískovou tvrdou hlavinkou. Co oni v sobotu nacvičili, já přes týden pilovala a neustále trénovala. Pokroky byly hodně viditelné. A byly opravdu pozoruhodně rychlé a trvalé.
Samozřejmě jako každý chlap, tak i zrzek občas zapomene na slušné vychování a je napaden nenadálou hluchotou. Naštěstí je ta hluchota vždy jen přechodná a krátkodobá. My se usilovně snažili, aby ta hluchota vždycky brzy pominula a zrzek zase sekal dobrotu.
Aby se zrzek vyžíval co nejvíce, jezdili jsme docela často na tréninky nebo závody coursingu. Tam měl možnost setkávat se s poustou psích kamarádů, i nekamarádů. My se zase od zasvěcených přítomných dovídali stále více o tomto plemeni a získávali tak hodně nových přátel - někdy i nepřátel. A protože ho coursing hodně baví, dělal vlastně jen to, co má hrozitánsky rád. Domů jsme jezdili s totálně vyřízeným zrzounkem a to byl pro nás ten nejlepší pocit.
V posledních dvou letech už sice tak intenzivně neběháme, ale zrzek stále nezapomněl, co to je, když zavrčí naviják, ozve se „go“ a on může pořádně prohnat ten kousek barevného igelitu. A v killu se do něj pořádně zakousnout a vytřepat z něj duši.
V mém životě nastala brzy po příchodu Adama nenadálá krizová situace. Byl to ale právě on, kdo mě držel nad hladinou. Obě naše děti už v té době dětmi dávno nebyly, nebydlely s námi a tak vše prožívaly se mnou jen na dálku. A k překonání toho všeho se jevil jako ideální právě Adísek. I přes občasné vylomeniny a zlobení jsem nikdy nelitovala, že jsem si ho vyvzdorovala. Nad hladinou mě držel už tenkrát a tuto úlohu zvládá na výbornou neustále. Nedovedu si představit život bez něj. Nedovedu si představit, že do práce odcházím bez pomazlení s jeho hebkou hlavinkou. Nedovedu si představit, že při návratu z práce mě vítá někdo jiný než on. Jen on registruje můj návrat a náležitě mi dává najevo svou radost, že jsem doma. Prožila jsem s nim spoustu šťastných dní a jsem mu za ně náležitě vděčná. Mým velkým přáním je, aby tady se mnou ještě hodně dlouho byl a aby mi usnadňoval život. Tak, jak to dělá už skoro 8 let.
Můj milovaný zrzku. Ke tvým 8. narozeninám ti přeju hodně hodně zdraví a jen samé pěkné dny. Věřím, že i tobě se život s námi moc líbí a jsi šťastný.