VSTUP DO NOVÉHO ROKU 2010

Tenhle Silvestr  začal jako každý jiný.

S prvními dělbuchy a rachejtlemi už  brzy odpoledne začalo adamovo utrpení a tím samozřejmě i utrpení mé. Sice jsem vybavena prostředky na zklidnění psů, ale strach a hlasitost byly tentokrát silnější než osvědčená medicína.

Vyděšené adamovy oči a  příznaky blížícího se srdečního selhání skutečně nešlo přehlídnout.

Takže jsem už jen odevzdaně vyhlížela blížící se půlnoc a s ní naději, že to brzy skončí. Nebyla jsem schopna pořádně vnímat, jaká zábava se nabízí z televize, takže jsem čas trávila se ségrou a Hankou Sluníčkovou na icq. 

Už jsem se chystala raději jít spát, když zazvonil mobil.

Neznámé číslo.

Kuba má asi vybitou baterku v mobilu a tak si vypůjčil telefon od některého z kámošů.

V příštích vteřinách jsem pochopila, že to není Kuba.

Nevím přesně, co všechno mi neznámý hlas říkal. Jediné, co si pamatuju úplně spolehlivě byla prosba, jestli by Adam mohl darovat krev jednomu operovanému pejskovi.   Samozřejmě jsem ihned souhlasila, ale zádrhel byl v tom, že jsem se neměla jak dostat na veterinu.  Kuba byl na chatě s Gabkou oslavovat Silvestra, Milan už od odpoledne oslavoval a já nevlastním řidičák. 

Takže jsme se s pánem domluvili, že on si zkusí sehnat nějaké auto s řidičem a ten pro nás přijede.

 Prvních pár minut jsem pak začala uvažovat, jestli náhodou nejde o nějaký zaručeně povedený silvestrovský vtip. Podle telefonního čísla jsem si ale na netu zjistila, že se skutečně jedná o číslo veterinární ordinace v Ostravě a tak jsem netrpělivě čekala na další informace. Za chvíli telefonovali znovu.

Domluva byla velmi jednoduchá – během 40-ti minut pro nás přijede auto a zaveze nás na veterinu. Zavolala jsem Terce a poprosila, aby jela s námi. Jako psychická podpora a eventuální pomocná asistentka.  Sice zpočátku kladla odpor, ale nakonec jsem ji přemluvila.

Nástup do auta byl sice trošku dramatický, nicméně po chvilce přesvědčování Adam do kufru naskočil a mohli jsme vyjet.

V čekárně ležel na vyhřívané dece pejsek. Nebyl ještě probuzený z narkozy, v tlapce měl zavedenou infuzi a vedle něj na zemi seděl jeho pán.

Po krátkých formalitách jsme přešli přímo do ordinace. Paní doktorka  Adama vyšetřila, zeptala se na pár důležitých informací, týkajících se adamova zdravotního stavu. V tuhle chvíli jsem začala být trochu nervozní, jestli to zrzek zvládne a jestli naše cesta do OV nebude zbytečná.

V dalších minutách a hodinách se ukázalo, že moje obavy byly naprosto zbytečné.

Paní doktorka vyholila Adamovi místo na přední tlapce a napíchla velmi rychle žílu.  Hadičkou do transfuzního vaku začala hned protékat krev.  Adam stál úplně nehybně. Sice hodně slintal a vypadal trochu nervózně, ale absolutně neprostestoval proti ničemu, co jsme s ním dělali.

Během odběru se přiblížila půlnoc a my si všichni popřáli do nového roku.

Jenže nastaly perné chvilky. I v téhle části Ostravy byli oslavchtiví lidi.  Za okny to začalo bouchat. Adam chvíli dělal, jakože to neslyší, ale když rány začaly být hlasitější a intenzivnější tak znervozněl.  Začali jsme mít plné ruce práce, abychom ho udrželi.  Naštěstí už bylo krve ve vaku asi 350 ml, takže jsme mohli odběr  přerušit a počkat, až se situace uklidní.

Asi po půl hodině jsme se mohli pokusit o další odběr. Zpočátku to šlo celkem dobře.

Bohužel asi po 150 ml už toho začínal mít Adam dost a podařilo se mu  vytrhnout si jehlu z žíly.  Krve bylo celkem už více než 500 ml, takže pan doktor usoudil, že tohle množství je dostatečné a že Adama dál trápit nebudeme.

Všichni Adama celou dobu moc chválili.  Nechci, aby to vypadalo jako klišé, ale byla jsem na Adama opravdu pyšná. Moc příjemně mě překvapil, jak celou anabázi zvládl.  Padala slova jako: kamarád, pašák, hrdina a podobně. Myslím, že takhle krásný Silvestr a začátek nového roku jsem ještě nezažila.

Nic z toho nebylo v plánu, ale všechno klapalo jako podle toho nejlepšího scénáře.

Zábavu neobstarával žádný komik nebo bavič, ale takovou radost jsem ještě nikdy neměla.

Když jsem v čekárně viděla toho operovaného pejska, jak mu do tlapky kape adamova krev zažívala jsem pocit, jaký ještě nikdy.  Pejsek se před naším odchodem už začal probouzet a jeho páníček si s ním povídal.  Adam se šel na něj kouknout, jakoby chtěl vidět, komu že to pomohl zachránit život. Z opatrnosti ale nešel moc blízko, ale čichem ho zkoumal opravdu pořádně. Bohužel jen on sám ví, co si při tom myslel.

Všechny lidičky jsem tu noc viděla poprvé. Myslím, že ani mnozí z nich se mezi sebou neznají. Přesto jsem měla pocit, že jsme si něčím hodně blízcí.

Děkuji moc všem, kdo se na téhle akci podíleli:

-  sloužící paní doktorce a sestřičce veterinární ordinace MVDr. Vítězslava Rašky a kol. v Ostravě na Hynaisově ulici 12,

-  dobrovolníkům, kteří nás zavezli do Ostravy a zpět domů

-  naši zlaté Terce, která mi celou dobu dělala velkou psychickou podporu – aniž si to asi uvědomovala.

Nemocnému pejskovi přejeme úspěšné a rychle uzdravování, jeho páníčkovi přejeme, aby s ním prožil ještě hodně krásných dnů.

A vám všem bych chtěla popřát, abyste se v životě setkávali jen s takovými lidmi, jaké jsem tu noc potkala já.