Archiv
Narodil jsem se, moje první smečka
Všechno to začalo 14.11.2004 v Putimi. Z teplého tmavého místečka v maminčině bříšku jsem se vydal se svými devíti bratříčky a sestřičkami na tento svět. Se všemi sourozenci jsme dávali všem lidičkám kolem sebe pořádně zabrat. Tehdy jsem zjistil, že se asi jmenuju ty-jeden-lumpe-nechej-mi-ty-boty. To bylo totiž skoro jediné, co jsem slyšel nejčastěji. Ale asi se jim zdálo to jméno hrozně dlouhé, protože asi v 10-ti týdnech mi začali říkat "Adame !! ". Hhmm, celkem to jde, ne ?? Lepší než to první dlouhé jméno ty-jeden....... - už ani nevím, jak to bylo. Dny rychle plynuly a moje sestřičky a bratříčkové postupně odcházeli z domu. Nakonec jsem zůstal doma sám s mámou a s jedním bráškou. Moc se mi to líbilo, protože všichni se točili už jenom kolem nás dvou. Jen máma se před námi někam schovávala a my jsme s bráškou nemohli pít její moc dobré mlíčko. Ale ty kuličky, co jsme dostávali taky byly dobré.
Když jsem měl něco málo přes 3 měsíce, začaly se dít věci:
Odvezli mě autem na jakési místo, kde jsem přestoupil do jiného auta s jinou smečkou. Pár hodin jsme jeli a pak jsme už byli v mém novém domově. V mé nové smečce je taková malá, kulaťoučká, měkoučká, a jeden takový vysoký s hrubým hlasem. Občas ale přijde ještě jeden vysoký a hrozně se mnou řádí. Toho mám moc rád. Ale ten s námi nebydlí. Jmenuje se Kuba. Jo a taky asi třikrát za můj život s novou smečkou přijela na návštěvu jedna moc hodná teta, která moc voní něčím ... takovým ..... myslím, že by to mohl být bílý bullteriér. Ta malá měkoučká jí říká: "Terezko". Vysvětlovali mi, že Kuba a Terezka jsou děti malé měkoučké a vysokého s hrubým hlasem. V novém domově jsem dostal nový pelíšek, plno hraček a ta malá měkoučká se se mnou skoro pořád mazlila a šeptala mi do ucha, jaký jsem krásný, miloučký, plyšový, že jsem miláček, brouček a že jsem zrzavé štěstí. To byla pro mě novinka, protože do té doby jsem si myslel, že jsem ridgeback. Ten velký mi nešeptal nic, ale zase jsem ho mohl okusovat a to mi taky dělalo moc dobře. No a dny plynuly. Chodili jsme hodně ven, na procházky. Byla sice zima a hodně sněhu, ale bylo to vždycky moc fajn. Když jsem zase trošku vyrostl, venku jsme byli déle a začali jsme chodit za některými kamarády - pejsky. Nejraději mám Reka - to je zlatý retrívr a taky mám moc rád Ibizu - to je amstafka. Ta je taková akční a moc mi vyhovuje její zarputilost, když si spolu hrajeme.
Moje první návštěva pohotovosti pro pejsky na psí klinice
Jednou se mi stala zvláštní věc. Běhal jsem si tak po louce a po poli, pak jsem si pozápasil s Rekem. Když jsme šli s vysokým domů, cítil jsem jak se mi tak nějak divně zmenšuje kůže na těle a na hlavě - hlavně na tlamě. Když jsme přišli domů, malá měkoučká se lekla a říkala o mně, že vypadám jak šarpej. Pak jsme jeli autem do takového divného domu, kde to vonělo pejsáky a kočičáky a ještě dalšími zvířátky. Tam mně okukovala nějaká teta, která mně pak něčím píchala do zadečku. Chvíli jsme měli chodit okolo toho domu a když jsme se vrátili píchala mně znovu. Trošku to bolelo, ale já dělal statečného. Brněla mně celá hlava a tělo jsem měl samou bouličku. Spíš než jako šarpej jsem si při pohledu na svoje tělo připadal jako ropucha. Cítil jsem, že panička se bojí. Pořád mi šeptala do ouška, že musím být statečný, že to musím zvládnout. Musím říct, že mi bylo opravdu moc špatně. Naštěstí, když jsme přijeli domů, flákl jsem sebou na zem a spal jsem, a spal, a spal. Když byl druhý den, bylo mi lépe a už jsem nebyl ropucha, už jsem byl zase ridgeback, jenom tu hlavu jsem měl ze šarpeje. Ale zlepšovalo se to a za dva dny jsem se cítil zase ve své ridgebačí kůži. Naštěstí se to opakovalo za dlouho a už jenom jednou. Malá kulaťoučká pak mluvila s někým koho jsem neviděl. To ona občas tak dělá - má v ruce takovou divnou kost a mluví do ní. Tenkrát se moc nesmála a mluvila něco o alergii, o blechách, a o trávě. Tak jsem si to dal dohromady a pochopil jsem, že mám alergii na bleší kousnutí a nebo na nějakou trávu. Snad se to zlepší. Nerad bych, aby mně zas ta teta v tom voňavém domě píchala do zadečku.
Jednoho dne přijel pro nás Kuba autem, sbalili jsme spoustu věcí a někam jsme jeli. V autě se mi to moc nelíbilo, vzadu jsem pořád kňučel, protože jsem nebyl na auto zvyklý. Konečně jsme dojeli na nějaké místo, kde byla spousta pejsků. Byl jsem z toho celý vedle a myslím, že jsem se i bál. Nejsem totiž vůbec zvyklý na hodně pejsků. Sice jsem dělal ramena, ale přesto mi moc dobře nebylo. Ale i když jsem byl nervozní, díval jsem se pozorně kolem sebe. Byli jsme na takové veliké louce a po zemi tam běhal takový rychlý barevný střapec. Pejsci ho honili a když ho dohnali zakousli se do něj. Někteří pejsci střapeček nehonili a spíš chytali lelky. A pak přišla řada na mě: Kuba mně odvedl kousek od paničky a jedna jiná teta mně lákala na ten šustivý střapec. Pak zavolala "naviják !!!!" a pak hned "start !!!!" a já jsem nevěděl, co po mně chtějí. A tak jsem hledal paničku, aby mi řekla, co mám dělat. Chvilku mě honili, protože jsem zmateně pobíhal a lidičky pokřikovali. Pak to ta teta zkusila znovu a já jsem běžel a běžel a nemohl jsem ten střapec dohnat. Střapec jsem nedohnal, a byl jsem moc rád, když zas byl u paničky. Dostal jsem pochvalu, a tak jsem pozorně sledoval, jak to ti jiní pejsci dělají. No a potom jsme to zkusili znovu. Stála vedle mně taková moc pěkná mladá zrzečka a já trošku zapomněl, jak to ti pejsci dělali. Chvíli jsme si se zrzkou hráli, ona se pak vrátila ke svojí paničce a tak jsem zkusil ten střapec dohonit sám. Šlo mi to moc dobře, ale když už jsem ho skoro měl, tak se zrzka chtěla vrátit za mnou. Ale jak jsem tak rychle běžel, zrzka do mně narazila, já jsem trošku zaváhal a zrzka střapec ulovila sama. No jo, holka !!! Ale byla pěkná .. a bylo to od ní moc chytré. Ten den jsem pak doma spal jako medvěd. Bolely mně nožičky - to jsem poznal podle toho, že se mi špatně chodilo. Ale moc se mi tam líbilo. Bylo tam moc fajn pejsků i moc fajn lidiček. Jedna teta byla zvlášť hodná. To byla ta, co mi třepala před nosem tím střapečkem. Bylo z ní cítit, že má pejsky moc ráda a že pro ně hodně dělá. To jsem poznal, i když mi bylo teprve 10 měsíců.
Individuální výcvik s Magdou ze psí školy MagiKoira
Jednou k nám přijela taková hrozně milá nová teta. Panička mi říkala, že je to Magda a že je to psí učitelka. Moc hezky voněla pejskama a já z ní cítil, že to s námi moc dobře umí. Chvíli si doma povídala s paničkou a pak jsme šli ven. Začalo pro mě období učení. Učil jsem se jak se sedí, leží, čeká, přichází na zavolání. Magda přijela ještě několikrát a pořád jsem se učil a učil a učil. Někdy mě to moc nebavilo a zlobil jsem, někdy jsem byl moc poslušný a to byly obě moc spokojené - dostával jsem dobrotky a mohl jsem si hrát s tím míčkem, co ho přede mnou schovávají. Od té doby venku pořád aspoň chvilku cvičíme. Někdy se mi to líbí a poslouchám, někdy běžím raději za zajícem nebo za vlakem a to se pak panička hrozně zlobí.
Moje první vánoce, které jsem vnímal
Venku je zima a přijela k nám zase Terezka. Přivezla s sebou obrovskou tašku a já jsem z ní cítil nějaké dobrotky. V obýváku máme na stole postavený stromek a na něm visí nějaké ozdoby. Hrozně rád bych si s nimi hrál, ale panička mi to nedovolí. Doma to krásně voní, Terezka s kulaťoučkou chystají nějaké dobroty a je tu nějaký shon. Konečně je večer a já můžu jít v klidu spát. Jednoho psa ten šrumec utahá. Ale co to ?? Spát se nejde, jde se k tomu stromečku, kde je spousta nějakých balíčků s mašličkami. Terezka je všem rozdává a všichni se u toho moc radují. Když už pod stromečkem zbylo jen pár balíčků, pustili mě tam a já si vyčuchal dárečky pro sebe. Něco krásně voňavého v papíru jsem našel a hned jsem si to začal přenášet a chtěl jsem si to schovat, aby mi ho náhodou nechtěli vzít. Ale nějak jsem jim nevěřil a tak jsem si balíček poponášel raději pořád v tlamě. Konečně nastal klid a já se začal dobývat do balíčku. Našel jsem tam obrovskou žvýkací kost a krásnou červenou hračku na šňůrce. To byla radost !! !! Ale největší radost pro mě je, že mám všechny hezky kolem sebe a tak mě můžou všichni hezky hladit a hrát si se mnou.
Můj první cvičák
Je pořád hodně sněhu a venku je zima. Ale zase přijel Kuba a vzal mě autem někam ven. Tam jsem nikdy nebyl. Bylo tam hodně psů a lidiček a já jsem byl moc zvědavý, co to na mě chystají. A stálo to za to. Chtěli po mě, abych si na povel sedl, lehnul, zůstal, přišel a tak. Jo, povely moc dobře znám, vím, co znamenají. Ale proč bych měl zrovna teď dělat, co chtějí, když je kolem tolik nových kamarádů, se kterými bych si chtěl hrát. A tak jsem občas poslechl, aby si ti kámoši nemysleli, že jsem úplně blbej. Ale zase jsem to s tím posloucháním moc nepřeháněl, abych náhodou pro samé cvičení náhodou nepřišel o něco zajímavého. Po cviční nás pustili spolu dohromady si hrát. Chtěl jsem si popovídat s jedním labradorem, který se mi moc líbil. On si se mnou povídat nechtěl, ale chtěl se zato se mnou prát. Já se prát nechci nikdy s žádným psím kamarádem, ale on byl na mě zlý a začal mě kousat do krku a do nohy. Nerozuměl jsem tomu, nevím co jsem mu udělal tak hrozného, že na mě tak vyjel. Naštěstí tam byl Kuba a odtáhl mě od něj a páneček toho labradora si jej taky odvlekl. Moc se mi tam nelíbilo, ale aby měl Kuba radost, zůstal jsem tam s ním a zase trošku cvičil. Byl jsem moc rád, že jsme dojeli domů. Na cvičák jsme jeli ještě asi 3x, ale protože se mi tam opravdu vůbec nelíbilo - musel jsem mít pořád náhubek, abych prý náhodou někoho nepokousal, abych se prý nepral a tak. Protože jsem měl náhubek, nemohl jsem si hrát se svými oblíbenými míčky na šňůrce a tak se mi cvičení vůbec nelíbilo.
Jak jsem se stal Šampionem KCHRR aneb RR Fest 2006
Je krásně teplo, sníh už dávno zmizel a venku to krásně voní. Jednoho dne zase přijel Kuba, naložili jsme spoustu věcí a někam jsme vyjeli. Po cestě jsme přibrali do auta jednu novou tetu a pokračovali jsme dál. Cesta byla celkem dlouhá, ale všichni se v autě pořád o něčem bavili a jak jsem tak poslouchal, aby mi něco neuteklo, tak cesta celkem rychle uběhla. Zastavili jsme na nějakém novém místě a už když jsme tam přijížděli, cítil jsem a slyšel jsem tam spoustu pejsků. Když mě vytáhli z auta, zkoprněl jsem údivem. Všude kam jsem se podíval byli samí pejsci - úplně stejní jako já. Jako kdyby to byli všichni mojí bráškové a sestřičky. Někteří byli maličcí, někteří větší než já. Ale všichni to byli ridgebakové. Hned jsem začal usilovat o to, abych si se všemi mohl popovídat a všechny si hezky očichat. Ale kulaťoučká byla jiného názoru. Někde v dálce jsem slyšel : "Adame!! K noze !!!!" Vůbec jsem nechápal, proč mám jít k noze, když jsem si nutně potřeboval se všemi povykládat a na všechny se hezky zblízka podívat. A tak jsem to zkoušel: přetahovali jsme se. Kulaťoučká dělala všechno, abych se k pejskům nedostal a já zas dělal všechno pro to, abych jí vytahal ruce až k zemi. Dařilo se nám střídavě. Jednou vyhrávala ona, občas se mi podařilo k nějakému pejskovi přiblížit. Když se mi zrovna nedařilo, tak jsem aspoň na ty pejsky pokřikoval. Nejsem na takové množství pejsků zvyklý a tak jsem si myslel, že se musí hodně štěkat a vyvádět, aby si vás ti druzí všimli. A světe div se !!! Nikdo z lidí, kteří tam byli mě nepřehlédl a i pejsci se po mě ohlíželi. Huráááá, povedlo se !!! Úplně všichni viděli, že tam je Adam z Putimských vrchů !!!! A najednou jsem ho spatřil : malý, v dálce, červenobílý, rychle utíkající po trávě !!! STŘAPEČEK !! A taky jsem zaslechl to známé: " Naviják !!", "Go !!". A už bylo jisté, proč jsme tu přijeli a proč je tu tolik pejsků !!! Budu běhat za střapečkem a hezky si ho dohoním !! Po chvilce čekání jsem šel s Kubou na tu louku, kde střapeček běhá. Moc jsem se na něj těšil, Kuba mi šeptal do ucha, abych hezky běžel a střapeček dohonil. V tom jsem zslechl: "Naviják ! Go !! Adame, běž, chyť ho !!! " Střapeček se rozběhl a já za ním. Běžel chlapec rychle, ale já taky, a tak jsem jej najednou dohnal a hezky si s ním povykládal. Teda, o řeč moc nešlo, spíš o to, že jsem ho chtěl sežvýkat za to, že tak rychle přede mnou utíkal. Naštěstí se mi to nepovedlo a tak zbyl střapeček ještě i pro jiné pejsky a pro další běhání. Po běhu jsem šel s Kubou zpátky k autu, tam jsem chvíli odpočíval, ale brzy jsem zase nabyl dost sil na pokřikování na okolojdoucí pejsky. Zase všichni věděli, že jsem zpátky u auta, a že jestli se přiblíží k mé smečce, tak z nich nic nezbude. Určitě jsem vypadal dost agresivně, protože se všichni ptali paničky nebo Kuby, jestli jsem takový rváč, jak vypadám. Když přišli někteří blíž, poznali, že můj nejagresivnější projev je snaha olíznout jim noc a pak se s nimi pomazlit. Takže takový jsem já - navenek Godzilla, ale v podstatě jsem mazlík k pohledání. Přišel čas na druhé kolo a já běžel v páru s Farelem Saranga. Já se do toho vrhnul způsobem pro mě vlastním: start tryskáče je proti tomu chůze želvy. První dvě kladky jsem ani nevnímal, tak rychle jsem běžel. Jen jsem si všiml, že můj kamarád Farel už za mnou neběží, asi si našel něco moc důležitého, co musel prozkoumat. Až doběhnu, půjdu se na to taky podívat. Na dalších kladkách už to bylo o něco lepší. No a doběh ??? Podařilo se mi zastavit se až hodně daleko od střapečku. Původně jsem si chtěl jít se střapečkem zase popovídat, ale pak mě napadlo, že bych se třeba ke Kubovi nemusel vracet, a zkusit si s ním zahrát na honěnou. Ale Kuba neměl pochopení ........ jeho přísné : "Adame, ke mmmmnnnněěě !!!!! " znělo docela výhružně a tak jsem to odložil na jindy. Stálo to za to .... Kuba mě moc chválil, poplacával a šeptal mi, že jsem jeho ovečka zrzavá a že to bylo pěkné. Vždycky, když mi to tak šeptá, ježí se mi můj ridge a jsem z toho celý šťastný. Když doběhli ostatní pejsci, všichni jsme se seřadili okolo Báry a poslouchali, jak nás všechny chválí. Někteří pejsci byli pochválení víc, dostali od Báry nějaké dárečky, medaile a dobrotky. Někteří taky dostali takové malé misky na pití s víčkem, které jsou na malém podstavci. Malá Kulaťoučká mi říkala, že to jsou poháry pro zvlášť úspěšné pejsky. A jak mi to tak vysvětluje, slyším svoje jméno: .... " s počtem 173 bodů ve třídě amatér - pes, vyhrává Adam z Putimských vrchů". Všichni kolem mně začali vyskakovat, křičet, mávat rukama ....... S Kubou jsme šli k Báře a ona předávala Kubovi všechny ty věcičky, co dostali i někteří ostatní pejsci. A tak jsem dostal svůj první pohár v životě. Jen nevím jestli za to, jak jsem běhal za střapečkem, nebo za to, jak hezky prudím a pořvávám na ostatní pejsky. Ale myslím, že to časem ještě zjistím. Jen jsem rád, že jsme si udělali všichni krásný výlet, a že jsem si pořádně zaběhal.
Protože na cvičáku v Mokrých Lazcích jsou jen samí velcí pejsci, a já jsem momentálně cloumán pubertou, navrhla nám Magda, abychom zkusili chodit cvičit mezi štěňata do Bohuslavic. Tam mě prý přejdou roupy každému šéfovat a vytvářet tak problémy. Nedávno jsem se totiž přichomejtl na cvičáku do jedné větší rvačky. Chtěl jsem si něco vyříkat s obrem Maxem - křížencem labradora a vlčáka. Nějak jsme se nepohodli, a bylo trošku zle. Kuba se na mě hrozně zlobil a jeli jsme brzy domů, abych ještě neprovedl něco horšího. Takže chodíme cvičit na krásné cvičiště mezi miminka. Moc se mi tam líbí, dokonce jsem se tam zamiloval do Badyho - "malého" Bernského salašnického psa. Na prvním cvičení jsem kvůli lásce k Badymu vůbec neslyšel, že Kuba na mně mluví, že po mně něco chce. To se ale nelíbilo Magdě, ani Kubovi, ani paničce. A protože na mně pořád někde z dálky pořvává ta moje kámoška Puberta, o to je to se mnou těžší. Magda mi za odměnu, jak hezky neposlouchám a jak pořád pronásleduju Badyho, přinesla krásný nový obojek. Dokonce je na něm i maličké radio, aby mi k tomu mému neposlouchání pěkně vyhrávalo. Takže jsem se zase pustil do hrátek s Badym a chtěl jsem mu ukázat, že já jsem tady nejstarší a proto mu musím nutně dělat šéfa. Bady se mnou nesouhlasil, vrčel na mně a moc nechybělo, abychom se porvali. Proti mému šéfování měla nějaké námitky Kulaťoučká, Kuba i Magda. Ale já si přeci můžu dělat co chci, přesně tak mi to našeptává Puberta. Při jednom pokusu o pronásledování Badyho mi ale najednou něco šplíchlo do nosu. FUJ !!!! To se mi nelíbí !!!! Musel jsem se na chvíli zastavit a popřemýšlet, co to bylo. To jsem ještě nikdy nezažil - je sluníčko, krásné počasí a mně prší na nos !!! Kuba mně zavolal k sobě a tak jsem k němu běžel, že mně vysvětlí, co se to děje. Ale přestalo to, a tak jsem se uklidnil. Dostal jsem za odměnu kousek sýra a velikou pochvalu. Ten den se ale děly na cvičáku opravdu divné věci: když jsem běžel za Badym, nebo neposlouchal a nepřišel na zavolání, vždycky hned začalo pršet !!!!! Naopak, když jsem byl hodný, dostal jsem sýr a hodně mně chválili. No a protože z duše nenávidím vodu na nose, tak už jsem pak raději poslouchal na slovo - světe div se !!!! Přestalo pršet !!!! Jsem sice inteligentní pes, ale protože jsem nepochopil, co se to děje, vysvětlí vám to malá Kulaťoučká:
Takže: na Adamovi jsme vyzkoušeli působení sprejového obojku. Protože je někdy postižen totální hluchotou, zvolili jsme tuto pomoc na jeho "dálkové ovládání". Využili jsme tímto jeho odpor k tomu, když mu vodí stříká na obličej nebo na nos. Účinek se dostavil: při dávce vodního aerosolu vždy přerušil nežádoucí činnost a poslouchal jako hodinky. Vypadal sice na cvičáku tak trošku jako psí robot - pod krkem přijímač, z obojku trčela anténka, ale účel světí prostředky. Ke konci už jen stačilo říct, že nesmí, a byl klid !!! Takže i když o týden později už sprejový obojek neměl, přesto poslouchal a Badyho už neprovokoval.
Už víte, co se to ten den dělo ??? Až se někdy někde potkáme, řeknete mi, co že to bylo ?? Od té doby se to už totiž neopakovalo, takže jsem neměl možnost si to pořádně prozkoumat a zjistit to. Nemám rád nejasnosti a nutně potřebuju všemu přijít na kloub. Na cvičák k Magdě jezdíme teď hodně často - někdy je tam hodně pejsků - jsou to všechno miminka, a někdy je tam s námi jen Magda a některý její pejsek. Bývá tam fenka labradora Kiki, kterou Magda cvičí jako asistenčního psa pro jednu malou holčičku, nebo tam je královský pudl Adámek, a vůbec nejčastěji tam je kamarád Arnošt - jeho tatínek je zlatý retrívr, maminka je špic. Trošku si to ti dva popletli a tak vznikl špictrívr. Magda s nim trénuje různé věci - třeba i tanec se psem. Od té doby, co chodíme za Magdou jsem si zvykl na pejsky, a už nejsem z nich tak vedle jako dřív. Kulaťoučké se to hrozně moc líbí, Kuba je taky spokojený a já si na coursingu mezi běhy odpočinu, dokonce si i lehnu a podřimuju. Na pejsky pokřikuju už jen zpočátku, když vystoupím z auta, ale to jenom proto, aby si lidičky kolem nemysleli, že jsem zůstal doma a Kulaťoučká mně vyměnila za jiného vzorného zrzka. Však se také minule za námi přišlo podívat k autu několik lidí, co že to má Kulaťoučká za hodného pejska. Určitě si mysleli, že to nejsem já, protože se ptali kulaťoučké i Kuby, jestli to jsem já, že to vypadá, že ani ne. Takže, když mně popadne panika, že by mně snad ostatní nepoznali občas křiknu: hallo, to jsem já, Adam z Putimských vrchů !!!! Hallo, hallo, vidíte a hlavně: slyšíte mně ?????? Vždycky to klapne: vědí, že tam jsem !!
Je to skoro rok, kdy jsem přišel domů poprvé osypaný a vypadal jsem jako ropucha křížená se šarpejem. Teď sice nejsem opupínkovaný, ale všechno mně svědí, pořád se musím škrábat a celkově mi není dobře. Takže je jasné, že zase jedeme do toho voňavého domečku, kde přede mnou byly zástupy pejsků. Vůbec se nebojím. Kubu táhnu za sebou, protože on se asi bojí. Kulaťoučká je taky nějaká divná a tak musím dělat čest naší rodině já. Řítím se do ordinace a hezky se vítám s panem doktorem a se sestřičkou. Musím říct, že pan doktor teda moc pevný v kramflecích asi není - jen se s ním vítám a on málem spadl na zem. Je toto možné ??? Vždyť jsem takový jemný, něžný chlapeček. Chvíli si něco s kulaťoučkou povídá. Asi se na mně zlobí, protože si bere rukavice a jen tak utrousí: "no, teď ti budeme trošku ubližovat". Pchaaaa, na mně si nepřijde. ....... ale přišel. Zvedá mi bleskově ocásek a mačká mi zadeček !!!! Aaaauuuuu !!!! Hrozně to bolí, co děláš ???? Tak, a teď se mi na něj už nedostaneš !!! Sedám si a lepím zadeček jak nejvíc to jde k zemi. Ještě ocas pod sebe, a už je to !!!!! Nikdo mi nebude šahat na můj zadeček !!!!
Všichni si zacpávají nosy ! Pročpak asi ?? Vždyť to tady najednou tak krásně voní. Vůbec nemáte pochopení pro krásné vůně .... !!!!! Sami na sebe občas šplícháte jakési smrady a nad tou vůní, co se šíří z mého zadečku budete ohrnovat nosy ??? Jste divní !!! Pan doktor si zase povídá s kulaťoučkou a něco si chystá .... To asi není moc dobré ..... co to zase na mně chystají ?? Musím být ve střehu a hlavně: musím se bránit !!!! Kuba mně pevně drží mezi svýma nohama, Kulaťoučká mně zase drží za hlavu. A ten uražený pan doktor jde ke mně zezadu ....... AAAAAŮŮŮŮŮ, něco mi vrazil do zadní nohy !!!! BOLÍ TO !!! Nemůžu se skoro vůbec pohnout, a tak si aspoň zakřičím !!!! UUUUUUÁÁÁÁÁÁÁUUUUUUUÁÁÁÁÁÁ !!!! MAMIÍÍÍÍÍ, on mi ubližuje !!!!!!! Asi jenom chtějí zjistit, jak mám vyvinuté hlasivky, protože když zrovna nejvíc vřískám, tak se začnou smát !! Sice se nesmějí tak nahlas, jako když já křičím, ale taky jim to jde. Ale na mně nemají. Takže čekám na hodnocení mého projevu. Je to tady: pan doktor s uznáním konstatuje, že tohle za svou praxi ještě neslyšel. Říká o mně, že jsem hysterický. Myslel jsem, že veterináři poznají rasy psů. Já vím úplně jistě, že jsem rhodéský. A aby toho nebylo příliš málo, tak několik dní poté mně začíná zase všechno svědit a musím se pořád drbat. Pod krkem už mám úplně rozškrábané boláky, ze kterých mi teče krev a na koleně jsem si vykousal kus srsti. A jak jinak - jde se zase do toho voňavého domu. Už jsem se tak nehrnul do ordinace, ale přesto jsem byl mile překvapen. Ten pan doktor tam není - asi musel skončit s praxí, když nepozná rhodéského ridgebacka a tvrdí o mně, že jsem prý hysterický .... pchchchch, to má za to, že se ve škole neučil. Je tu milá hodná paní doktorka. Trošku už ji znám z minula. Podrobně mi prohlíží ty moje bolístky a dlouze mi zkoumá celý kožíšek. Vůbec to není nepříjemné a dokonce mi to dělá dobře. Celý jsem z toho spokojený, takže si ani nevšímám, že i ona si bere "něco" a že mě píchla do zadní nohy. Navíc je to holka a tak před ní musím vypadat jako chlap. Ta už určitě ví, že nejsu hysterický, ale rhodéský. Jaké je ale moje zklamání, když říká kulaťoučké, že jsem alergický ....... Tak zase takový neznalec .... no co to dnes pracuje v těch pejsčích ordinacích ..... měli by je občas přezkoušet, jestli vůbec poznají psa od kočky .... Prý alergický ...... jsem zvědav, co si vymyslí příště .... to už asi možná nebudu ani ridgeback ....
Mistrovství Moravy a Slezska 2006
Jednoho dne přišla Kulaťoučká domů a než mně vzala ven, tak si rozbalila poštu. Pak mi oznámila, že už jsem velký kluk a že jsem dostal licenci. Že jsem velký, to vím, ale co je licence ??? Nemůže to být nic dobrého, protože mi nic nedala, přestože jsem ji dostal. Nemoc to taky není, protože je mi dobře .... Možná se to časem dozvím a nebo mi to někdo z kámošů vysvětlí. No, a protože mám tu licenci, tak i přestože nevím co to je, jedeme zase někam autem. A protože jedeme dlouho, vím, že se bude běhat za střapečkem. A taky že jo .... jsme v Radslavicích ... je tu hodně aut, hodně lidiček a hlavně hodně pejsků. Skoro všechny pejsky už tady znám, ale je tady i hodně nových, které jsem ještě nikdy neviděl. Už jsem vlastně ostřílený coursingový závodník a tak mi velké množství pejsků nedělá skoro žádné problémy. Občas sice na některého štěknu, ale to jenom proto,a bych ho pozdravil, a aby všichni věděli, že jsem nezůstal doma a jsem tady taky. Než na nás přijde řada, jdeme se několikrát projít, abych se podíval, kdo všechno bude se mnou běhat. Kulaťoučká se občas zastaví a povídá si s lidičkama. Ale stejně jsem středem pozornosti já. Mám na hlavě tu hnusnou věc. Prý se to jmenuje Halti a má to pomoci kulaťoučké abych ji víc poslouchal. Mně se to teda moc nelíbí, ale když chce, tak ať. Je to ale pohodlnější a vůbec mně to neškrtí na krku. Kdysi jsem nosíval kovový stahovací obojek a ten mi stahoval krk a navíc jsem měl po něm ty boláky. Takže v tomhle má Halti asi výhodu. Občas mi ji sundají a vyzkoušejí to svých psech. Ani kámoši nejsou z té věci nijak zvlášť odvázaní a jsou určitě moc rádi, když mi ji vracejí. Ale myslím, že na některého z nich stejně dojde a bude nás příště s Halti víc. I když mi moc sluší, tak bych se bez ní raději obešel. Konečně přišla na mně řada ..... jdeme spolu s Donaldem Bohemia Gold. Je to hezký a šikovný chlapec a určitě nám to spolu moc dobře půjde. Už když jdeme dolů k dráze, cítím, že se mi zas třepou nervozitou nožičky, ale protože se hrozně mocinky těším, tak i přesto táhnu Kubu za sebou ... Má co dělat, aby mě udržel. Naštěstí mi sundává z hlavy tu "věc" a tak mám na sobě už jenom postroj na běhání. Takže mě ta "věc" nebude rozptylovat a já se můžu soustředit na střapeček. Ještě chvilku čekáme na startu a už vidím, jak se zvedají praporky ... ale teď už vidím jenom střapeček a slyším "naviják" ... "start !!!" Kuba mě vypouští a já začínám makat jako ... no jako ridgeback přeci ... Mám v úmyslu se nenápadně domluvit se Zykem (důvěrně mi sdělil, že mu tak doma říkají, přestože se jmenuje Donald), že uděláme všechno proto, abychom spolu ten střapeček ulovili jako správní lovci. Ale bohužel jsem to nestihl. Zykoušek na druhé kladce odbočil někam jinam, než měl a tak to zbylo jenom na mně. Nevadí .... jsem na něj natěšený a tak se budu snažit, seč mi budou nožičky stačit. Abych střapečkovi stačil, musím si to občas někde zkrátit. Protože jsem na něj sám, musím zkusit i trošku uvažovat, jak to provést, aby mi neutekl. To bych nepřežil. Než se naděju, střapeček se zastaví a já v tom fofru zase jako vždy zapomněl zastavit a běžím ještě kousek dál. Takže jsem se v tom fofru nestačil do něho zakousnout. Kuba se sice snaží situaci zachránit, mává střapečkem,a by mě na něj nalákal, ale sám vím, že takhle to není správně. Přesto má Kuba velikou radost a mocinky mě chválí, mazlí se se mnou a zase mi šeptá, že jsem jeho ovečka zlatá .. Tak a teď si odpočinu a budu čekat na druhé kolo. Mám běžet s naší oblíbenou Eržikou Bílé Karpaty. Je to krásná ridgebaččí slečna, a Kulaťoučká i Kuba ji zná už od doby, kdy jsem ještě nebyl jejich a dokonce ani na světě. Viděli ji na Národní výstavě v Ostravě a už tam se jim moc líbila. Ona už je zkušená coursingová závodnice s licencí a tak nám to určitě spolu moc dobře půjde. Možná mně i něco nového naučí. Jaké je ale moje zklamání, když zjišťuju, že Eržika na start druhého kola nenastupuje. Až později se dozvídám, že má nějaké problémy. Škoda .. chuděrka, přišla o hodně a taky je mi líto, že není v pořádku. Ale určitě to zvládne. Takže přestože jdu na start sám, moc se těším. A to tak, že hrozně nahlas kňučím - to z nedočkavosti. Konečně je přede mnou na zemi střapeček a .... je tady start !! Hezky si to užívám, běžím ze všech sil, moc se snažím. Nechal bych tu duši, jen abych ho dohnal. A už je tady konec a já se v rychlosti trošku do střapečku zakusuju. Není to sice žádná sláva, ale aspoň něco .... Co bylo dál, nevím, protože jsem tak unavený, že u auta se napiju vody a lehnu si, abych si odpočinul a zdřímnul si na chvilku. A je tady vyhlašování. Chvíli to trvá, protože nás je hodně a taky proto, že je to přeci Mistrovství a to musí být slavnostní. Bára vždycky přečte jméno nějakého pejska a pak všichni jásají a tleskají. Doufám, že budou tleskat i když přečte moje jméno - vždyť jsem se tak snažil ...... "..... titul druhý vicemistr Moravy a Slezska a bronzovou medaili získává Adam z Putimských vrchů ..... " JOJO !!!!!!! je to tady !!!! Jdeme s Kubou k Báře, já dostávám na krk medaili, Kuba zase plno tašek a moc mně chválí. Taky mi tleskají a jásají ....... tak takhle to vypadá, když se moc snažím a dělám něco, co mě mocinky baví. Tohle se mi moc líbí. Těším se na příští běhání.
Trénink v České Vsi na Ranči Orel
Přijela na návštěvu Terezka a její Ondra. Kulaťoučká nejde do práce a má volno. Takže si všichni užíváme doma společně. Ale vím, že se něco chystá, protože se pořád baví o Barči, o coursingu a tak. Určitě někam zase pojedeme - vím to !!! A když se balí hodně věcí do tašky je už to jisté. Tentokrát jedeme hodně dlouho - někam, kde jsme ještě nikdy nebyli. Když jsme dojeli na místo, vidím, že tady jsem opravdu ještě nikdy nebyl. Kolem jsou veliké kopce, je tady hodně lesů a dokonce tady mají i obrovské psy - takové jsem ještě nikdy neviděl. Mají obrovské hlavy, nemají na nohách drápky jako já. A tak nějak divně štěkají. Když se jdeme podívat blíž, říká Kulaťoučká, že jsou to koníčci. Jsou fakt hodně velcí .... takže si k nim jenom přičichnu a raději jdeme. Začínají se scházet i ostatní pejsci - většinu z nich vůbec neznáme a nikdy jsme se s nimi nepotkali. Ale nějak nemám čas se s nimi seznamovat, protože musím sledovat, jak kolem nás šustí v trávě střapeček. Jsme blízko dráhy a tak musím pozorovat ostatní pejsky, jak jim to jde. Nesmí mi nic ujít. Konečně slyším, jak Barča volá moje jméno .... a se mnou jde na start nádherná veliká doga - jmenuje se Agátka ... asi po cestě snědla někomu tenisku - ještě jí čouhají bílé tkaničky z tlamy .... Holka, nevím, nevím, ale s teniskou v bříšku se ti moc dobře běhat nebude .... to já si před během dávám tak maximálně banán. Stojíme s Agátkou na startu a čekáme ...... a už to fičí: střapeček sviští v trávě a já ho zase potřebuji bezpodmínečně dohnat. Před takovou krásnou holkou nemůžu přeci vypadat jako nějaký chudáček. Jsem zvědav, jak taková nádherná holka umí běhat. Ale když se tak po očku ohlížím, Agátka tam není. Není za mnou a ani před sebou ji nevidím. Možná ji to nebavilo .... Nejprve běžím kousek z kopečka a pak se otáčím a musím makat do kopečka. Teda, je to fuška, ale před tou holkou to musím zvládnout !!! Je to nádhera, už střapeček doháním a najednou se přede mnou vynoří Agátka .... Aha !! Tak ona si hezky počkala před cílem a teď mi střapeček asi ukrade. Tak to teda ne !! I když jsi dvakrát větší a mnohem krásnější než já, to teda ne !!!! Makám jako o život a pro jistotu si střapeček chytám a pořádně se do něj zakousnu, aby mi jej Agátka neukradla. Kulaťoučké vůbec nevadí, že jsem lakomý. Naopak !!! Kříčí nadšením: "Adam killuje !!!! .... Barčo, vidělas to ???? On killoval !!! ...... Táááák je hodný, táááák je šikovný, výýýýborně !!!!! " Jen já vím, že to nebyla náhoda ..... to ten strach o střapeček .... Čekání na druhé kolo netrvá dlouho a těším se, že si zase pořádně zaběhám ..... Jdeme přes dráhu a kolem nás se natahuje střapeček. Ale Barča chce, abych měl náhubek. To asi poběžím s nějakým psím klukem ..... Ale nemáme po ruce náhubek a tak musíme čekat, až nám jej Ondra donese. Takže se musím schovat na dráze za auto, abych náhodou neodstartoval i s Kulaťoučkou na druhé straně vodítka .... Když jdeme kolem auta, najednou se z okýnka vyvalí na mně obrovská zrzavá hlava a řve: "vypadni, skrčku !!!! Mám tady svýho malýho brášku Pepeeého a ty seš teda fakt nebezpečně blízko !!!!!! Vypadni dál od toho auta, než na tebe vyletím a udělám z tebe dva malé do školy ...." UUAAUUU, to jsem se lekl !!! To byl přeci strejda Alex. Teda, to bylo o fous !!! Ještěže vím, že on je dobrák od kosti a tohle mělo být jenom divadlo na zkrácení dlouhé chvíle ....... ale raději jdu pro jistotu dál .... pes nikdy neví ... Alex má svýho malýho brášku moc rád, a z lásky pes udělá cokoliv. Konečně jdeme na start ... mám sice náhubek, ale pro samé nadšení jej ani nevnímám. Spolu se mnou jde na start pes, kterého jsem ještě nikdy neviděl. Je to kus chlapa a myslím, že mi dá pořádně zabrat. Je to krásný boxer a jmenuje se ..... Tak a jdeme na to ... Start se mi sice moc nepovedl, ale dám do toho všechno. Běžím, jak nejrychleji to jde, nadbíhám si a makám, makám. Konečně se mi podařilo trošku ..... utéct a tak si budu muset zase střapeček ulovit pro sebe .... Teda, je to fuška ... cíl je do kopce a tak musím opravdu zabrat. Střapeček už se zastavil a tak si ho teď můžu ulovit. Vůbec mi nevadí, že mám náhubek. Musím přeci ..... jak to jen bylo ?? Jo, už to mám: musím killovat !!! ....... Tak, a mám tě !!! I přes náhubek se mi podařilo střapeček ulovit. Ani nevím, jestli ..... doběhl taky a už vůbec mně nezajímá, jestli si chce taky zakillovat. Já si to skvěle užil a užívá si to i Terezka a Kulaťoučká. Zatímco ta už můj běh viděla mnohokrát, Terezka má dnes premiéru. A proto jsem se taky tak snažil - chtěl jsem se jí ukázat v tom nejlepším světle. Mám formu jako barák, a konečně jsem přišel na to, jak se to dělá, když se killuje. Je to moc fajn, protože je to pro mně obrovská odměna - pohrát si se střapečkem, který mi tak dává zabrat. Ale už teď se mocinky těším na další běhání. Doufám, že nebudu muset moc dlouho čekat. Já totiž běhám dobře a běhám mocmoc rád !!!!
Je tady jaro !!!
Zdá se mi, že venku to tak nějak jinak voní a je tam i tepleji než jindy. Konečně se mi snad zahojí moje roztřepené uši. My, ridgebackové, totiž často trpíme na bolavé špičky oušek. Tentokrát se Kulaťoučké nějak nedaří to zvládnout. Ona je z toho smutná a já už jsem taky trošku netrpělivý, protože to bolí a každou chvíli jsem na hlavě upatlaný od krve. Jeden krásný den mě Kuba naložil do auta a jeli jsme někam pryč. Na cvičák to nebylo, protože jsme jeli jiným směrem, než obvykle. Taky s námi v autě jela nějaká nová slečna. Tu jsem ještě nikdy neviděl. Kuba s ní asi tráví hodně času, protože když se vracívá domů, jeho věci něčím moc fajn voní. Ta slečna tím voní taky. Vždycky, když Kubovi čichám ke kalhotám, úplně se mi třepe huběnka ..... Bude to něco hodně zajímavého. Já časem na to přijdu. Jsem totiž pronikavě inteligentní. Nejedeme daleko. Tam, kde jsme vystoupili, jsem ještě nikdy nebyl. Jdeme se projít v takovém pěkném parku. Potkáváme občas nějaké lidičky, pejsky a dokonce i koně. Ty už znám přeci z České Vsi. Od té doby vím, že to nejsou psi, ale koně. Je celkem teplo a v parku je takový velký rybník. Mně se aspoň zdá velký. Pro mně i kaluž vody je hodně. Dnes ale chci vyzkoušet, jaké to je, když se do vody vleze. Napřed tam strčím jednu nohu, pak druhou a jdu pořád dál. Jsem živ a zdráv, takže to asi nebude taková hrůza, jak jsem si vždycky myslel. Je sice studená, ale vůbec nic se neděje. Jak si tak přemýšlím nad svou statečností, najednou zjistím, že jsem ve vodě až po bříško. A je to fajn ... !!!! To už asi budu brzy dospělák, když se vody nebojím. Kuba má z toho velkou radost a všechno pak povídá doma Kulaťoučké. Zase mi šeptá do ucha, jaký jsem šikovný, milovaný, statečný a tak. Za tohle mi to stálo. Příště tam zkusím vejít zas, jestli mně zas takhle bude chválit. Uplynulo pár dní a jdeme s Kulaťoučkou a Kubou na naši lítací louku. Určitě se něco děje, protože takhle spolu chodíme jenom ve vyjímečných případech. Skoro zároveň s námi přijela ta nová slečna a přivezla s sebou boxeří slečnu. Už vím, čím to ještě nedávno Kuba i ta slečna voněli. Byla to ta stejná vůně, jakou má ta boxerka !!! Krásně voní .... voní tak pěkně, že se mi ani nechce nijak zvlášť běhat a ukazovat jí, jak jsme my ridgebackové rychlí kluci. Nechci se od ní vzdalovat, aby mi náhodou mezi tím nevyprchala ta její vůně. My psí kluci takovou vůni máme moc rádi. Asta - tak se ta boxerka jmenuje - je moc fajn a má ráda balonky. Když si chci vzít svůj balonek zpátky, dokonce na mně vrčí a nechce mi ho vrátit. S touhle holkou ještě bude spousta legrace a určitě si budeme rozumět. Tak mi držte palce, aby nám naše přátelství vydrželo. Kamarády potřebuju jako sůl a není jich nikdy dost.
Seilin memoriál 6.5.2007 Radslavice
Blížil se termín prvního bodovacího závodu v Radslavicích a tak jsme pomalu začali testovat Adamovu formu. Zrzek s velkou chutí běhal na volno i u kola, takže jsme se těšili, jak si závod užije. Ani víc než půl roku bez závodění mu nic neubralo na chuti si pořádně zařádit. Deset dnů před závodem však najednou dostal úporný průjem, zvracel, a přestal žrát. Dokonce ani nepil. Dostali jsme do něj jen pár piškotů. Po návštěvě veterinářky jsme jeli domů vybavení antibiotiky, živočišným uhlím a uklidněni, že jde jen o virozu. V ordinaci dostal ještě injekci kortikoidů, protože měl zarudlý a oteklý krk. Jeho stav se od následujícího dne začal zlepšovat, průjem sice ještě trval, ale ustupoval celkem rychle. Naštěstí už pak nezvracel a začal pomalu mít i chuť k jídlu. Sice nic moc, ale přeci jen jedl. Bylo vidět, že ten průjem a zvracení ho stálo zase asi 2 kila váhy. To se potvrdilo i při vážení v ambulanci. Prostě, nemoc s ním dost zamávala. Zvažovala jsem, zda vůbec na coursing v neděli pojedeme. Ale protože se jeho stav rychle zlepšoval, usoudila jsem, že do neděle to vyléčíme a on bude zase ve formě. Byl čilý, dokonce i u kola si zaběhl s chutí. Takže jsem se rozhodla, že pojedeme. Memoriály bývají pro mně většinou hodně smutné záležitosti. Tento byl o to smutnější, že se jednalo o Memoriál krásné psí holčičky - maďarské ohařky Seily. Nijak zvlášť dobře jsem ji neznala, ale moc dobře si ji pamatuji z loňského coursingu v Radslavicích. Tam nás zaujala svou neposedností a krásnou hrou na honěnou s plastovou lahví s ostatními ohařími kamarády. Moc smutný byl také její odchod z tohoto světa. Jen myšlenka, že už tam nahoře, za duhovým mostem, je v klidu a hraje si tam s ostatními pejsky, mírní trošku můj smutek . Určitě i tam má spoustu dobrých nápadů na hru. A určitě se tam potkala s naším milovaným bassetem Maxem, po kterém nám i po pěti letech je pořád ještě smutno. Částečně smutný byl i celý den. Zatímco celý týden bylo krásné slunečné počasí, nedělní ráno bylo deštivé a skoro podzimní. Přesto jsme vyjeli směr Radslavice s nadějí, že déšť přejde a my si užijeme příjemný coursingový den. Vyšlo to jen tak napůl. Na místě sice nepršelo, ale bylo zataženo a bylo jasné, že je otázkou času, kdy se to zase spustí. Zaparkovali jsme na svém oblíbeném místě. Vybalili nejnutnější věci a mezitím přijela naše milá teta z Moravy - Marie-Gina s manželem a bullíčkem Guccim. Šla jsem Adama přihlásit a převzala jsem si startovku, abychom věděli, kdy jsme na řadě. Při čekání na běh jsem měla čas pobavit se se spoustou známých lidiček - Ginou, Evkou Amonko-Niobkovou, Petrou Obísko-Ladynkovou, Hankou a Liborem Tichých, a spoustou dalších. Dokonce jsem stihla vychválit i naši ohlávku Halti, o kterou se zajímal pan Studený, majiteli maďarského chrta Vágtázó Cirkusz. Velkou radost mi udělaly pochvaly některých lidiček, že se Adam hodně zlepšil v chování, v poslušnosti a dokonce i v exteriéru. Takové pochvaly slyším ráda, protože se tak ukazuje, že práce na něm není marná. Adam běžel první kolo spolu s Andym Malabaska. Už cesta ke startu nasvědčovala, že chlapečci jsou natěšení, a že si to hodlají krásně užít. Přímo na startu bylo nejvíce slyšet Adama. Naposledy běhal coursing v listopadu v Rudné, a tak bylo jasné, že absťák je pořádný. Celý kurs šli oba dva zrzouni moc pěkně. Andy běžel první a Adam za ním trošku zaostával. Už tehdy mně napadlo, že s ním není něco v pořádku. Takhle pomalu ještě nikdy neběžel. Naštěstí v killu ukázal, že ví, o čem je řeč a že chuť zaběhat si za střapečkem ho nepřešla. Dokonce ani neprudil a bylo vidět, že jej zajímá jen a jen střapeček. S Andym mu běh vyloženě sedl. Po návratu k autu jsme ho nechali chvíli vydechnout, pak se napil a když byl úplně v klidu, dostal i trošku granulek, aby neměl hlad. Adú vypadal, že má toho plné kecky. Bylo vidět, že je hodně unavený. Pořád se tulil a chtěl se mazlit. A protože se třásl dostal i obleček. Bohužel začalo krátce po poledni pršet, a protože byla tráva hodně mokrá bylo 2.kolo zrušeno. Na jedné straně nás to mrzelo, ale na druhé straně jsem já osobně byla tak trošku ráda, že už se nebude běhat. Výsledky byly vyhlášeny tedy na základě bodů z jednoho kola. Bylo to moc zajímavé, protože bylo velké množství pejsků se stejným počtem bodů. Nebyly vyjímkou dvě třetí nebo dvě druhá místa a podobně. Adam se umístil jako třetí, spolu s Andym. Takže i přes jeho malý handicap zaběhl dobře a dostal medaili, krásný diplomek, nějaké mlsky a drobné reklamní předměty. Po cestě domů Adam občas zalehnul a podřimoval. Tohle ještě nikdy v autě neudělal. Přestože je v autě většinou klidný, nikdy neleží a už vůbec nikdy v autě nespal. Doma okamžitě zalehl a spal a spal. Večer se jen vzbudil na krmení a pak zase zalehl. V pondělí ráno jsme ho vyloženě musela donutit zajít ven se vyvenčit. Okamžitě po vykakání se otočil a naznačil jednoznačně, že toho chození bylo dost a jde se domů zase spát. Měla jsem trošku výčitky svědomí, že jsem jej nechala absolvovat závod poměrně brzy po tom, co měl virozu. Ale je to chlapík a brzy se z toho jistě otřepe. Trošku mu přilepšíme tvarohem a piškotkama a bude zase chlapík jako rys. Už teď se těšíme na další běhání.
Víkendovka v České Vsi 2.6.2007
Je pátek večer a Katka (už jsem velký a vím, že se tak jmenuje), něco odnáší někam pryč. Je to miska, vodítka, postroje, pelíšek, velká flaška s vodou, pamlskovník a křesílko. Mám takové tušení, že se někam pojede. Ale za chvíli se vrací zpátky a nic se neděje. Takže asi jenom uklízela. Je sobota ráno, venku je hodně zamračeno, ale my přesto jedeme někam pryč. Zastavujeme u Laďky a Ronyho a oni si k nám nastupují do auta. Jedou s námi, a i Laďka má sebou víc věcí než jindy. Takže to bude asi někde dál než jenom na cvičák. Jedeme celkem dlouho. Po cestě občas někde prší, někde je mlha a není tam vůbec přivětivo. To jsem teda zvědav, kde mě budou v tomhle počasí tahat. Jestli tam bude mokrá tráva, nikde z auta nevylezu a budu si tam pěkně hovět. Konečně jsme přijeli asi na místo. Začínají se tady kolem cesty objevovat pejsci, a všichni jdou někam jedním směrem. Když vyskočím konečně z auta, vidím, že kousek ode mně na zemi jsou kužely ...... už vím !!! Jupíííí, bude se běhat !!!! Takže se jen trošku projdu s Kubou, vybalíme některé nezbytné věci, dostanu postroj a čekáme až na mně přijde řada. Konečně slyším, jak Barča volá moje jméno. Na start jdu s Katkou. Že by nějaká změna ??? Ale už si mně přebírá Kuba. Takže všechno při starém. Já jsem na startu hodně nedočkavý, takže by se mohlo stát, že by mě Katka neudržela a mohli bychom způsobit nějakou ostudu. Teda hlavně já. Vedle sebe vidím Eimy Tichou a ještě jednu pěknou zrzku. Takže dnes běžím s holkama. Ta druhá se prý jmenuje Bergilla - říkala mi to teta Barča. A ta přeci ví všechno. A už je tady start. Vyrážímjako raketa. Holky si to pořádně zkracují a já se snažím ze všech sil .... ale holky jsou v killu dříve než já a tak si musím chvilku počkat, abych si taky mohl kousnout do střapečku. Příště si to taky více zkrátím, abych tam byl první ... to se to pak vyhrává, když se běží jen část kurzu. Ale o tom coursing je - nejen rychlost, ale i chytrost ..... tak nějak to Barča vysvětlovala. Budu s tím muset něco udělat. Jdeme si zase sednout, abych si odpočinul a byl čilý na druhé kolo. Katka si povídá se spoustou lidí, já si můžu očichat spoustu pejsků a je nám moc fajn, i když počasí nestojí za nic. Sice neprší, ale tady v horách člověk ani pes nikdy neví. Ale pořád je to lepší, než kdyby bylo vedro. Vedro totiž jako správný pes z Afriky nesnáším a nedělá mi vůbec dobře. Sem tam se projdeme, abychom si popovídali s lidičkama okolo, a já se mohl podívat, jaký nový pejsek si přijel zaběhat. Jako vždy jsem z toho množství lidí a hlavně pejsků trošku vedle. To už je úděl nás - jedináčků. Nepřijdeme moc mezi pejsky a pak nám to trochu dělá problémy, když je jich tolik pohromadě. Prudíme, moc neposloucháme, páníčci mají s námi spoustu práce. Jdeme kolem něčeho, co vypadá jako plot a já se chci rozběhnout na dráhu mezi pejsky. Katka mi dá povel " k noze !!", ale já, jako bych nějak špatně slyšel. No, a když pes špatně slyší, tak nemůže přeci udělat, co si páníček přeje, že ??? Takže dělám, jakože jsem ohluchl, a k noze prostě nejdu. V tom mně ale něco divného hodně štípne. Bolí to a brní mi z toho celý zadeček. Mamíííííííí, bbbůůů, co to bylo ??? Podívej, určitě jsem přišel o zadek ..... !!! Volejte Martě (Kubišové), že tady týrají psy !!! Ale rychle, protože to hrozitáááánsky bolí. Martě nikdo nevolá, nikdo mě nelituje a tak já půjdu mami raději k tobě hodně blízko, tam jsem v bezpečí a nemůže se mi nic stát. Ty mně určitě ochráníš, že jo ??? Vždyť jsi moje mamka, a mamky jsou tady od toho, aby chránily svoje chlapečky. Jen na vysvětlenou: někteří z vás si možná myslí, že používáme na našeho zrzka nějaké donucovací prostředky. Není to tak. To jen dráha v České Vsi je obehnána elektrickým ohradníkem, protože se tam běžně pasou koně. V sobotu se holt pár pejskům přihodilo to, že občas vlítli do drátu a dostali nepříjemnou elektrickou ránu. Sama jsem na sobě vyzkoušela účinky, a můžu říct, že to určitě nebolí, jen je to nepříjemné brnění. Takže žádná katastrofa. To jen náš zrzek je kapánek hysterický a jako vždy trošku přehání. Čekáme na druhé kolo a tak si čekání krátíme povídáním s několika kamarádama, já si sem tam čichnu k nějakému pejskovi. A taky hlídáme malou Chantal. Libor natahuje střapec a Hanka s Barunkou šly na koníčky. Holčička Chantalka je moc hodná, takže s ní nemáme vůbec žádnou práci. A už zase slyším svoje jméno. Tentokrát je nás na startu víc. Je tady Herry Z údolí Rožnova, Brody - loni jsem tady běžel s jeho Agátkou, a pak ještě dvě holky. Na startu se to nějak zdržuje a tak musím na všechny křičet, že už se musí bezpodmínečně běžet, protože už musím nutně ukázat, že umím dobře coursingovat. Slyším to nádherné slovo "GO !!" a naviják už vrčí .... vyrazil jsem jako blesk, a protože jsem si během čekání dráhu dobře obšpíznul, vím kde leží která kladka. Takže neběžím jako pako po startu rovně k první kladce, ale krásně si to zkracuju. Tentokrát jsem první a tak si tu pozici hezky užívám. Na záda mi dýchá Herry. Najednou cítím, že ho ani tak nezajímá střapeček, ale hlavně si to chce se mnou vyřídit. Trošku si vyměníme hrčení, ale já chci běžet závod a tak mě nějaký Herry nemůže rozházet. Kousek za námi běží i Brody. Jde nám to všem moc dobře a běžíme jako vítr. Konečně vybíháme kopeček, který vede ke killu. Tam jsme s Brody zároveň. Musíme trošku zahrát pro diváky a tak na sebe v killu hrčíme jako krvelačné šelmy. Musí být přeci vidět, že víme, jak důležité je být aktivní v killování. A jako správňáčtí kluci to děláme pořádně, aby nebylo pochyb. Přitom máme oba náhubky, takže se nemůže nic stát. Ale Kuba a Radka nás od sebe raději rychle odtáhnou, abychom to ještě nějak nepokazili. Oba jsme si krásně požvýkali střapeček a už jdeme ukázněně z trati. Krásně jsem si to užil, a už se těším, jak mamce povím ...... AAAAŮŮŮŮŮ, zase ta rána .... tentokrát do hlavy. Kuba dostane vynadáno, že mi nechá ubližovat ...... ale já už to skoro nevnímám, protože to už teď bylo ale opravdu hodně nepříjemné. Vůbec tomu nerozumím. Vždyť jsem byl hodný, tak proč zase ta rána ????? Kuba se taky zlobí, protože taky prý dostal tu ránu. Že by nebyl hodný ??? Fakt nevím, co to je. Protože se mi nepříjemné věci dějí jenom tehdy, když zlobím, dělám ze sebe odteď vzorného zrzouna. Teda, ne, že bych nebyl vzorný, ale teď si dávám obzvlášť záležet na tom, aby to viděli všichni. Chodím těsně u nohy, nevrčím na žádné pejsky, lehnu si, když Katka zavelí. Kdyby chtěla abych panáčkoval, klidně to udělám. Ty rány nestojí za to ...... co kdyby zase na mě někdo poslal nějakou ??? Takhle mám jistotu, že už žádnou nedostanu. Vychutnávám si, jak mě chválí Katka, Kuba a dokonce i někteří cizí páníčci. Moc se mi to líbí, když se o mně pěkně mluví a tak začínám uvažovat, že bych takhle vzorný mohl být už pořád ... musím si to nechat projít svou rezavou kebulkou. Skoro všichni si mě hladí, mazlí se se mnou a hezky na mě žvatlají. Teda, ten psí život je ale nádhera ........ :o)) Když jsme doběhali, šli jsme si sednout, abychom si konečně odpočinuli. Co dělá Katka a Kuba už ani nevím. Jsem tak unavený, že je mi to jedno a jsem moc rád, že si můžu jen tak polehávat. Sem tam se projdeme někam kousek od chaty mezi pejsky. A když už jsem opravdu moc unavený a už jsme si popovídali snad se všemi, jedeme domů. Jsem moc rád. Rony i já si v autě hned leháme a jsme oba moc rádi, jak krásně jsme si zaběhali a jak jsme si celý den hezky užili. Musím vám ještě říct, že Rony tuhle sobotu běžel coursing poprvé. Sám jsem byl na něj zvědavý. Chlapeček běžel moc hezky. Střapeček ho zajímal ze všeho nejvíc, a krásně - úplně vzorově - přešel celý kurz. V obou kolech byl moc dobrý. Myslím, že z něj vyroste nový závodník. Doufám, že jej to bude bavit stejně jako mě. Pro dnešek se loučím. Určitě se ale zase brzy uvidíme, protože brzy pojedeme na další závod. Do té doby se mějte hezky .....
Bodovací závod - 23.6.07 Rudná pod Pradědem
Dělají to sice nenápadně, ale na mě si nepřijdou. Přeci se normálně vodítka, postroj a náhubek nedávají do tašky. Ty mají místo ve skříni. Takže to znamená jenom jediné: něco se chystá. Řekl bych, že se pojede běhat !! Jsem už ostřílený závodník a tak můžu jít klidně spát. Navíc, když se spí, tak to je pak každý silný a rychlý. Je sobota ráno a vstává se !! Kuba odchází a nechává mě doma. Tak tohle mi hlava nebere. Co se to jenom děje ?? Že by mě moje jindy spolehlivé předtuchy zklamaly ?? Hm, tak nic. No, někdy se i mistr ridgeback Adam utne. Tak jdu aspoň na ranní procházku s Katkou. Je krásné počasí, není už konečně takové vedro a tak si to užíváme. Když se vracíme domů, jede nám naproti Kuba. Tak přeci jenom se někam pojede. Když nastupuju do auta, už tam je i Laďka s Ronýskem a Gabka. Takže to vypadá na pěknou výpravu. Nejedeme dlouho. Když vystupujeme, vzpomínám si, že tady už jsem jednou byl. Tady už jsem jednou běhal. Jsme v Rudné pod Pradědem - na domácí dráze našeho běhacího sdružení. Je tady moc krásně, protože blízko jsou hory a kolem je spousta lesů. Jsem duše veskrze romantická, a tak si potrpím i na prostředí, ve kterém se závodí. Při běhání sice nemám vůbec čas dívat se kolem sebe, ale zato v přestávkách mezi běhy se rád dívám kolem sebe. A tady je opravdu na co se dívat. Když se usadíme na svém místě, mám čas se podívat s Kubou a s Gabkou, kdo tady všechno přijel. Jsou tu teta a strejda s Guccínkem, jsou tu "Ticháčci" s holkama Heilou a Chantal, je tu Golinek, Eržika a Cony Bílé Karpaty, Špekáček se svou novou sestřičkou Amber. No a pak je tu ještě kříženec Ronďásek, zpívající staffí duo Obísek a Lady. Je tu ještě spousta jiných pejsků, ale to jsou jen ti nejznámější. Po přihlášení vím, že poběžím v 26. běhu s Calmou Farský dvůr. S touhle holkou jsem ještě nikdy neběžel, takže se na ni těším. Hezky jsem se usadili u auta, roztáhli nový přístřešek, a čekáme, až na nás přijde řada. Zpočátku si párkrát zakřičím na běžící střapeček, ale pak si uvědomím, že to už tady několikrát bylo. Stejně si mě nikdo nevšímá a takhle se pozornost neupoutává. Už vím, že si mě všimnou, když budu spíš hodný a vzorný. A tak si jen tak ležím, nebo sedím a koukám kolem sebe. Mou roli statečně přebírá Ronýsek. Je ještě mladý a tak si na svoje běhání musí ještě nějaký měsíc počkat. Ale na střapeček pokřikuje hezky statečně a vytrvale, takže vidím jeho budoucnost opravdu moc dobře. Jen abych toho jednou nelitoval, že jsem to byl právě já, kdo ho zasvětil do tajů běhání a kdo s ním na cestách sdílel jedno auto a jednu misku s vodou. Ti naši dvounožci to netuší, ale řekl jsem mu toho o běhání za střapečkem tolik, že by to vydalo na příručku. Podle toho,